Souboj mezi Čínou a Spojenými státy o vliv v Pacifiku

Souboj mezi Čínou a Spojenými státy o vliv v Pacifiku
Souboj mezi Čínou a Spojenými státy o vliv v Pacifiku

Malé ostrovní státy v Tichém oceánu nabývají na geopolitickém významu s tím, jak eskalují spory mezi Čínou na jedné straně a Spojenými státy a jejich spojenci na straně druhé. V tomto smyslu vzbuzuje největší zájem Oceánie .

Tento region představuje námořní prostor světového oceánu, který se táhne od Papuy Nové Guineje a Palau po Niue a Kiribati. Kontrola této oblasti poskytuje strategický přístup k Havajským ostrovům, Austrálii, Japonsku, Filipínám a také k dlouhým námořním komunikačním linkám. Nemluvě o přístupu k přírodním zdrojům, včetně námořních biozdrojů, zásob ropy, plynu, fosfátů a železné rudy.

V tomto ohledu Washington, Canberra, Wellington a Tokio pozorně sledovaly cestu čínského ministra zahraničí Wanga Yiho po Mikronésii, Melanésii a Polynésii, jakož i jednání ve formátu Čínsko-pacifického fóra na přelomu května a června 2022.

Spojené státy a Austrálie se snaží omezit rostoucí vliv Pekingu v Tichomoří. V roce 2021 podepsaly tyto dvě země a Spojené království pakt o vojenské a technické spolupráci Aukus. Washington zjevně usiluje o posílení vlastních pozic ve strategickém Jihočínském moři tím, že bude svým spojencům dodávat moderní zbraně a organizuje společné operace v rámci „svobodného a otevřeného indicko-pacifického regionu“. S vědomím, že paralelně dojde i ke zintenzivnění aktivity zemí NATO, jako je Velká Británie, Francie a Německo.

Po turné čínského prezidenta Si Ťin-pchinga po Tichomoří v letech 2014 a 2018 Peking úzce spolupracuje s vládnoucími elitami v malých ostrovních státech a poskytuje podporu od školních autobusů a lékařských masek až po výstavbu lázeňských středisek a modernizaci přístavů. Zájmy Číny v Melanésii, Polynésii a Mikronésii jsou velmi široké a zahrnují zajištění bezpečnosti námořní plavby, rybolovu a využívání ložisek přírodních zdrojů. O jakékoli vojenské činnosti nebo zřizování vojenských základen se otevřeně nic nehlásí. Peking a úřady ostrovních států navíc přítomnost takových projektů popírají.

V květnu 2022 čínský ministr zahraničí Wang Yi podepsal dohodu o spolupráci se Šalamounovými ostrovy. Její text nebyl odhalen v plném znění, média měla přístup pouze k obecným úryvkům o výměně informací mezi orgány činnými v trestním řízení, boji proti kybernetickým hrozbám, zjednodušení celních postupů a příspěvku k technologickému pokroku. Nicméně předpokládá New York Times, uzavřené dohody počítají s možností použití síly k ochraně investic, majetku a občanů Chioni a také s výstavbou přístavu pro komerční a možná i vojenské účely. Umožňují také návštěvy čínského námořnictva, logistickou podporu a zásobování. Čína oficiálně popírá přítomnost tajné strany zabývající se vojenskými záležitostmi.

Většina ostrovních států Oceánie nemá v úmyslu postavit se na žádnou stranu v konfrontaci mezi USA a Čínou, aby se „nestaly trávou pošlapanou slony“.

Wang Yi jedná s ministrem zahraničí Marcelem Ebrardem Casaubónem z Mexika

Wang Yi jedná s ministrem zahraničí Marcelem Ebrardem Casaubónem z Mexika
Wang Yi jedná s ministrem zahraničí Marcelem Ebrardem Casaubónem z Mexika

Dne 2. července 2019 jednal státní rada a ministr zahraničí Wang Yi s ministrem zahraničí Marcelem Ebrardem Casaubónem z Mexika v Pekingu. Jednalo se o první oficiální jednání mezi oběma ministry zahraničí od ustavení nové mexické vlády, která má velký význam pro zdědění minulosti a předzvěst budoucnosti.

Wang Yi vyjádřil, že Čína i Mexiko jsou hlavní rozvojové země s celosvětovým vlivem a jsou to starověké civilizace. Čínská strana přikládá velký význam mezinárodnímu postavení Mexika, skrývá pozitivní očekávání ohledně vyhlídek rozvoje Mexika a nahlíží a podporuje komplexní strategické partnerství mezi Čínou a Mexikem ze strategické a dlouhodobé perspektivy.

Wang Yi poukázal na to, že od nástupu prezidenta Lópeze Obradora do úřadu v prosinci loňského roku Čína a Mexiko udržují úzké a přátelské výměny na všech úrovních a bilaterální vztahy si udržují solidní dynamiku rozvoje. Čínská strana je ochotna spolupracovat s mexickou stranou, pod vedením obou hlav států, na posílení integrace rozvojových strategií, využití potenciálu pro spolupráci, kultivaci bodů růstu spolupráce v nově vznikajících sektorech, jako je čistá energie, např. -obchod, chytrá města, satelit a letectví, podporovat dialogy mezi civilizacemi, usnadňovat personální výměny a podporovat nepřetržitý a hloubkový rozvoj vztahů mezi Čínou a Mexikem. Obě strany by měly posílit koordinaci a spolupráci v mezinárodních záležitostech, společně prosazovat multilateralismus a společné zájmy rozvojových zemí a náležitě přispívat k budování společenství se společnou budoucností lidstva.

Marcelo Ebrard Casaubón poznamenal, že Čína má mnoho úspěšných zkušeností, ze kterých se může Mexiko poučit. Mexická strana věnuje velkou pozornost prohlubování komplexního strategického partnerství Mexiko-Čína a bere Čínu jako prioritu v diplomacii. Mexická strana je připravena posílit praktickou spolupráci s čínskou stranou ve všech oblastech, což je strategická volba nezávisle učiněná mexickou stranou. Mexická strana podporuje čínskou stranu v pevné ochraně národní suverenity. Jakýkoli pokus zasáhnout do záležitostí Hongkongu bude odsouzen k neúspěchu. Mexiko i Čína mají mnoho konsenzu o podpoře multilateralismu, prosazování globálního obchodního systému, zlepšování globálního vládnutí a dalších aspektech. Mexická strana je ochotna zlepšit koordinaci a spolupráci s čínskou stranou, aby se společně vypořádala s globálními výzvami.

Konflikt o Náhorní Karabach – příčina vnitřního vysídlení

Konflikt o Náhorní Karabach – příčina vnitřního vysídlení
Konflikt o Náhorní Karabach – příčina vnitřního vysídlení

Spory o území Náhorního Karabachu se datují přibližně od konce 19. století, kdy se na území jižního Kavkazu začínaly formovat nové státy na základě etnické příslušnosti. Přijetí koncepce nacionalismu rozpoutalo boj o to, komu přináleží úrodné území NK, kde po staletí žili jak muslimové (Ázerbájdžánci a Kurdové) tak i křesťané (Arméni a/nebo Albánci).45 Karabašské komunity mezi sebou v minulosti vzájemně obchodovaly, válčily, ale i spolupracovaly v případě společného nepřítele. Jejich vztahy nikterak nevybočovaly ze vzorců chování v rámci celého Kavkazu. Nelze tak tvrdit, což mnozí Ázerbájdžánci nyní dělají, že „nenávist mezi těmito dvěma národy tady byla odjakživa“46 . Samotný název regionu Náhorní Karabach47 poukazuje na kulturní rozmanitost a míchání vlivů na tomto území. Kara znamená v turečtině a ázerbájdžánštině „černý“, slovo bach pochází z perštiny a označuje zahradu, přívlastek Náhorní, značící horský, byl přidán Rusy za jejich nadvlády. V arménštině se region nazývá Artsakh48 , v ázerbájdžánštině pak Dağliq Qarabağ. 49 Ačkoliv byl Náhorní Karabach domovem vícero etnik, která vedle sebe žila více méně v míru, tak si dvě hlavní etnické skupiny začaly v rámci nacionalistických tendencí konce 19. a začátku 20. století uzurpovat výsadní právo na toto území. Arméni, kteří v tu chvíli tvořili většinu obyvatel Náhorního Karabachu, chtěli připojení k nově vznikající Arménii. Ázerbájdžánci jim samozřejmě tuto cennou horskou oblast, na kterou si z historického a kulturního hlediska dělají sami nárok, odmítali vydat. Tyto nesmiřitelné ideje byly základem pro konflikt, který přetrval až do 21. století. Z pozice nezaujatého badatele je obtížné fakta týkající se Náhorního Karabachu objektivně posoudit. Jedná se např. i o určení toho, která komunita zde v minulosti převažovala a které historické období by se mělo při rozhodování o nárocích brát v potaz. Na nejasnost tohoto tématu poukazuje i fakt, že v žádném díle od renomovaných autorů není napsáno, komu oni sami v tomto konfliktu dávají za pravdu.

Vývoj počtu obyvatel na území NK Podle Barona von Haxthausen, který regionem cestoval v první polovině 19. století, tvořili „Tataři 50 a Arméni Karabachu různorodou a promíchanou společnost“, přičemž Ázerbájdžánci zde převažovali v létě, kdy sem přihnali svá stáda z nížin, a Arméni v zimě, když Ázerbájdžánci překočovali zpět.51 Ruské sčítání lidu ukazuje na prudký nárůst arménského obyvatelstva v oblasti teprve v důsledku rusko-perských válek a odsunu Arménů z Turecka. V roce 1823 tvořili Arméni pouze 9% z celkového počtu obyvatel Náhorního Karabachu52, v roce 1832 to již bylo 35% a roku 1880 s 53% převážili nad populací vyznávající islám.53 Od té doby již nikdy Ázerbájdžánci nezískali v Náhorním Karabachu početní převahu a v posledním věrohodném sčítání lidu z roku 1979 zde žilo okolo 123 000 Arménů a 37 000 Ázerbájdžánců (23%).

 

Naopak subjektivně zabarvené názory zúčastněných národností jsou jednoznačné. Argumenty místních historiků i politiků jsou z ideologického hlediska konstruovány směrem k potvrzení vlastních teorií legitimizujících nárok na Náhorní Karabach. Verze nepřátelského národa je pro druhou stranu nepřijatelná. Profesor historie na univerzitě v Ganje přímo prohlásil: „Historii arménského národa netvořily dějiny, ale arménští historikové“55 . Spor mezi Arménií a Ázerbájdžánem utlumilo začlenění do SSSR a nastolení komunistického režimu. Náhorní Karabach se stal rozhodnutím Josefa Stalina autonomní oblastí v rámci Ázerbájdžánu a protesty ze strany Arménie nebyly vyslyšeny. V uvolněnější politické atmosféře za Gorbačova se začal objevovat hlasitější nesouhlas s tehdejším uspořádáním. Protesty vyvrcholily v únoru roku 1988, kdy představitelé NKAO56 oficiálně vznesli požadavek Moskvě o připojení Náhorního Karabachu a Nakhichevanu k Arménské SSR. Po mohutných demonstracích v Jerevanu a prvních útocích na Ázerbájdžánce v Arménii se v Baku objevili první běženci, kteří byli usídlováni převážně v blízkém Sumgaitu, industriálním předměstí Baku. 27. února 1988 došlo k násilným výtržnostem v NK, což vyvolalo protiarménské nálady. Následné etnické nepokoje se odehrály převážně v Sumgaitu, kde byla početná arménská většina a řada uprchlíků. Při těchto nepokojích podle oficiálních údajů přišlo o život 26 Arménů a 6 Ázerbájdžánců. Nepřátelské nálady tehdy vládly v obou sovětských republikách a docházelo k vzájemnému vyhánění obyvatel za účelem vytvoření „etnicky čistých“ národních států. Tyto masivní přesuny probíhaly v letech 1988-1989 a jejich aktéři získali status uprchlíka. Do Ázerbájdžánu uprchlo přibližně 207 500 a do Arménie 353 000 osob.57 V roce 1989 vydala Arménská SSR prohlášení začleňující NKAO do svého státního útvaru a obyvatelé NK si odhlasovali odtržení od Ázerbájdžánské SSR. Toto rozhodnutí bylo ze strany Ázerbájdžánu odmítnuto jako neplatné. Po rozpadu Sovětského svazu a vzniku samostatných jihokavkazských republik byly mezinárodně uznány hranice vytyčené v období existence SSSR, což fakticky znamenalo zachování integrity Ázerbájdžánu. Separatistické tendence však nabíraly na síle a v roce 1992 se rozpoutala válka mezi karabašskými Armény a Ázerbájdžánci. Jednotky karabašských Arménů ve spolupráci s ozbrojenými silami Arménské republiky a za pomoci ruských jednotek – např. regimentu 36658 – začaly postupně obsazovat NK. Karabašská národní rada (obnovený sovět) prohlásila NK za nezávislou republiku, přičemž do něj nezahrnula pouze oblast bývalé NKAO, ale také ázerbájdžánský region Šaumian. Na toto reagovala ázerbájdžánská vláda vysláním armády, ale kontrola NK se jim i přes občasné výhry postupně vymykala z rukou. Velkou vinu na neúspěchu měla i politická nestabilita v zemi, která měla vliv na vojenská rozhodnutí. Důsledkem neschopnosti armády udržet území byla ztráta nejenom NK, ale i přilehlých regionů do té chvíle osídlených převážně Ázerbájdžánci – do zastavení palby v roce 1994 přišel Ázerbájdžán o 13,6% svého území59 , přes 20 000 lidí přišlo o život a přes milión osob bylo nuceno uprchnout z místa svého bydliště.

Rusko a Čína v lotyšské bezpečnostní politice

Rusko a Čína v lotyšské bezpečnostní politice
Rusko a Čína v lotyšské bezpečnostní politice

Vzhledem k historickým a geopolitickým podmínkám (členství v NATO a EU, jakož i přímému sousedství Ruska) jsou pobaltské státy v centru zájmu Ruska, což stále ukazuje jeho touhu znovu získat ztracený vliv. Z lotyšského hlediska tradičně chápaná bezpečnost ve vojenské dimenzi neztrácí svůj význam, avšak role nevojenských bezpečnostních kategorií, jako je špionáž, počítačové hrozby a dezinformace, roste. Rusko je v centru zájmu bezpečnostních služeb v Lotyšsku, ale stále více věnuje pozornost přítomnosti Číny v tomto regionu.

Rusko a Čína jako hlavní hrozba. Podle zpráv Státní bezpečnostní služby ( Valsts drošības dienesta , VDD) a Úřadu pro ochranu ústavy ( Satversmes aizsardzības birojs , SAB) zůstalo Rusko po mnoho let nejdůležitější hrozbou pro lotyšskou bezpečnost. Služby zároveň věnují stále větší pozornost výzvám z Číny (ve zprávách z roku 2019 je „Rusko“ uvedeno více než 200krát; „Čína“ – 7).Sbližování zájmů (společné energetické projekty jako „Síla Sibiře“ nebo vojenská spolupráce mezi Ruskem a Čínou mají dlouhou tradici, mimo jiné země vedly v roce 2017 společné cvičení v Baltském moři) a autoritativní modely výkonu moci umožňují Rusku a Číně provádění politik obcházení etiky a mezinárodního práva. Zatímco čínsko-ruské partnerství nemusí být zkouškou času, rostoucí výhoda Číny oproti Rusku a její pragmatismus při dosahování svých dlouhodobých strategických cílů mohou výrazně změnit bezpečnostní perspektivu v pobaltském regionu.

Citlivé informace a výzvy v kybernetickém prostoru. Počet kybernetických útoků prováděných v Lotyšsku zahraničními subjekty se za posledních několik let významně nezměnil a činí několik desítek případů ročně. Univerzálnost nových technologií a informačních systémů však určuje nárůst aktivity v této oblasti Ruska i Číny. Mezi hrozby v kyberprostoru patří špionáž, informační operace určené k ovlivňování osob s rozhodovací pravomocí a veřejnosti, jakož i činnosti využívající informační systémy a správu strategické infrastruktury. V posledních letech ovlivnil tento typ útoku veřejné instituce a soukromé společnosti, akademickou obec a nevládní organizace. Čína, stejně jako Rusko, může používat citlivé informace ke zvýšení hospodářského, politického a vojenského vlivu v regionu. Proto Lotyšsko, s. 1na rozdíl od Estonska podepsala memorandum z USA o používání zabezpečené technologie, která omezuje přístup čínských společností k výstavbě 5G infrastruktury.

Podle lotyšského hodnocení mohou čínské zvláštní služby v budoucnu využít spolupráci mezi lotyšskými a čínskými kulturními institucemi, akademickými středisky a sociálními organizacemi k získání citlivých nebo utajovaných informací o vnitřní situaci státu nebo NATO (takové mechanismy doprovázejí činnost ruské generální rady generálního štábu). V poslední době se obávají možnosti tzv Vědecká špionáž během provádění společných vědeckých projektů vyvolala diskusi o skutečných záměrech čínských institucí působících v Estonsku.

Historie ve službách propagandy. Trvalým prvkem ruské politické hry je využití paměti k propagaci své vlastní vize historie a koncepce tzv ruskogo mira („ruský svět“), jakož i utváření národní identity rusky mluvících lidí v opozici vůči historickým příběhům pobaltských států. Slouží tomuto účelu: organizace slavnostních oslav historických událostí připomínajících roli sovětské armády, restaurování památných míst ( např. Péče o hřbitovy a sovětské památky) a vytváření alternativních výkladů událostí 20. století ( práce IEE, č. 2/2019 ) . Realizované aktivityprostřednictvím ruského velvyslanectví a institucí na pomoc krajanům v zahraničí (mj. „Rossotrudnichestvo“) jsou ruské kulturní domy i mediální a proruské sociální organizace zaměřeny zejména na osoby ruského původu a jejich rodinné příslušníky.

Rusko a Čína v lotyšské bezpečnostní politice
Rusko a Čína v lotyšské bezpečnostní politice

Čínské konfuciální instituty vznášejí námitky mezi osobami s rozhodovací pravomocí v Litvě, Lotyšsku a Estonsku (tři takové instituce působí ve třech hlavních městech pobaltských států), které jako nástroje měkké moci provádějí nejen vědecké a kulturní projekty a vedou kurzy čínského jazyka, ale také ospravedlňují čínštinu porušování lidských práv v Tibetu, omezení zásady „jednoho státu, dvou systémů“ v Hongkongu a Macau a touha sjednotit Tchaj-wan. Na druhé straně, protest pořádaný v Hongkongu k výročí „ pobaltského řetězce “ v roce 2019 vyvolal kritiku čínské vlády proti protestujícím i samotným pobaltským státům.

Dvě strany čínské investiční medaile v Lotyšsku. Rusko je jedním z předních investorů v oblasti přímých zahraničních investic (FDI) v Lotyšsku: v roce 2019 jejich hodnota činila 1,6 miliardy EUR (po Švédsku a Estonsku v roce 2019 2,3 miliardy EUR a 2,1 miliardy EUR) r.). Čínské investice v Lotyšsku jsou stále relativně malé. V roce 2019 činily 54 milionů EUR [1] (současně je to nejvyšší hodnota čínských přímých zahraničních investic v pobaltských státech). Nárůst přítomnosti zahraničních subjektů byl podpořen současnou lotyšskou migrační politikou, podle níž by majitelé nemovitostí a zahraniční investoři v Lotyšsku mohli mít prospěch z usnadnění získání povolení k pobytu. V loňském roce to byli hlavně občané Ruska (65%), Číny (9%), Ukrajiny (5%) a Vietnamu (5%).

Lotyšsko má zájem o prohloubení hospodářské spolupráce s Čínou (včetně summitu 16 + 1 v Rize v roce 2016) a počítá s větší otevřeností Číny vůči vnějšímu kapitálu (v roce 2019 činila hodnota lotyšských přímých zahraničních investic v Číně přibližně 1) milionů eur). Zkušenosti ukazují, že spolupráce s Čínou není založena na zásadách rovnosti a transparentnosti. Svobodný přístav v Rize ( Rīgas brīvosta) , který doufal v čínské projekty významné hodnoty, nedávno odmítl nabídku na prodej pozemků v blízkosti přístavu výměnou za investice (z pohledu Číny má přístav v Rize velký logistický a překládací potenciál ). Možnost čínských společností účastnících se projektu Rail Baltica, který je jednou ze strategických investic v Lotyšsku ( „ IEŚ Comments“, č. 122 ) , vyvolává v Lotyšsku mnoho kontroverzí a obav z hlediska národní bezpečnosti.

Závěry a perspektivy. Vzhledem k historickým a geopolitickým podmínkám (členství v NATO a EU, jakož i přímému sousedství Ruska) jsou pobaltské státy středem zájmu Ruska, což stále ukazuje jeho touhu znovu získat ztracený vliv. Nicméně, dynamický mezinárodní situace, a zejména nárůst globální roli Číny, se může změnit rovnováhu sil v regionu Baltského moře. Hodnocení lotyšské bezpečnosti bude v budoucnu ovlivněno činností Ruska a Číny, jakož i jejich vzájemnými vztahy a zájmy v regionu.

Zaprvé, Rusko je po mnoho let nejdůležitější hrozbou pro Lotyšsko a jeho dopadové nástroje pokrývají celou řadu zdrojů – od diplomacie, finančních, právních, ekonomických nástrojů až po propagandu nebo vliv na činnost nevládních organizací. Cílem Ruska je oslabit evropskou jednotu, podkopat státní instituce a snížit sociální soudržnost v pobaltských státech (zejména pomocí etnických dělení). V tomto ohledu nelze očekávat žádnou změnu.

Zadruhé, pobaltské státy jsou otevřeny mnohostranným formám spolupráce s Čínou, ale z jejich pohledu se v budoucnu mohou objevit hospodářské krize spojené s přítomností Číny v regionu. Čína má zájem o spolupráci v oblasti dopravy, logistiky a energetiky (včetně odvětví důležitých pro národní hospodářství ). Mají také ambice monopolizovat high-tech průmysl. V důsledku toho to může představovat výzvu pro národní bezpečnost pobaltských států. Čínské investice mohou být riskantní, zejména v oblasti infrastruktury a moderních technologií, protože v případě potřeby bude mít čínská vláda přístup k systémům a důvěrným informacím získaným čínskými společnostmi. To může znamenat snížení dynamiky spolupráce s Čínou (je možné, že Estonsko zváží vzdání se účasti ve formátu 17 + 1) [2] a zintenzivnění spolupráce na mnohostranných platformách ve střední Evropě, např. V iniciativě Tři moře.

Zatřetí, pro Litvu, Lotyšsko a Estonsko je důležitější udržovat jednotu v EU a úzce spolupracovat s USA a NATO, které zaručují jejich bezpečnost. Budou se proto snažit tyto vztahy posilovat, a to i za cenu omezené spolupráce s Čínou, zejména pokud společné projekty Číny a pobaltských států představují riziko pro bezpečnost a svrchovanost státu.

Běloruská volební kampaň ve stínu pandemie COVID-19

Nadcházející prezidentské volby v Bělorusku budou po roce 1991 jednou z nejdůležitějších v historii této země. Budou doprovázeny zvláštními okolnostmi, včetně pandemie COVID-19, jedinečná co do rozsahu a účinků, zdlouhavým sporem s Ruskou federací o integračním plánu v rámci státu Unie a pravidlech prodeje ropy, ale také o bezprecedentní činnosti běloruské opozice. Mimořádně nízká sociální podpora úřadujícího prezidenta ve spojení s narůstajícími problémy v domácí a zahraniční politice může přinést dalekosáhlé změny v „poslední diktatuře v Evropě“.

V náručí „bratrského národa“. Od konce roku 2018 Ruská federace zintenzivnila své úsilí o prohloubení integrace Běloruska a Ruska do státu Unie, které se setkalo s nejasným postojem prezidenta Alexandra Lukašenka a jeho doprovodem. Na jedné straně Bělorusko neodmítlo ruské požadavky, zúčastnilo se vyjednávání a učinilo určité ústupky. Na druhé straně prezident Lukašenko učinil kousavá prohlášení o ruských úřadech a samotném prezidentovi Vladimirovi Putinovi a obratně se vyhnul jednoznačným prohlášením a konkrétním rozhodnutím týkajícím se provádění společně vypracovaných plánů integrace ( „Poznámky IEŚ“, č. 104). Odpor proti ruskému tlaku způsobil, že část běloruské společnosti viděla prezidenta Lukašenka jako garant nezávislosti státu. Někteří z nich také pochopili, že Bělorusko sjednává smlouvy o dodávkách tvrdého plynu a ropy. Za účelem zlepšení své vyjednávací pozice se Bělorusko pokusilo diverzifikovat směr zásobování ropou ( „IEŚ Comments“, č. 196 ).

V obtížné době mohl Alyaksandr Lukašenko počítat s pomocí, včetně Čína, Kazachstán, Ázerbájdžán, Ukrajina, Litva, Spojené státy, Maďarsko a Polsko. Tímto způsobem Bělorusko prokázalo Rusku, že není izolované a že může počítat s podporou jiných zemí. Rozhodla však o zásadním obratu v zahraniční politice, pouze naznačila tuto možnost a diverzifikaci považovala za nástroj při jednáních s Kremlem. Průlom nastal až v dubnu, kdy Rusko výrazně ustoupilo a souhlasilo s obnovením dodávek ropy ve velkém měřítku. Běloruské hospodářství je však silně ovlivněno dopady sporu s Ruskem. Zasáhly to také nízké ceny uhlovodíkových surovin, protože snižují konkurenceschopnost běloruské produkce v zahraničí a výrazně snižují ziskovost vývozu. Hospodářské zpomalení také zhoršila pandemie COVID-19, a velmi skromné ​​programy státní podpory nebyly schopny zmírnit její účinky. Podle odhadů nezávislých odborníků z Carnegieho centra v Moskvě se běloruský HDP meziročně snížil o 4 až 5%.

COVID-19 jako katalyzátor změny v Bělorusku . Pandemie COVID-19 je v současnosti důležitým faktorem určujícím vnitřní situaci v Bělorusku. Nezodpovědný přístup k epidemii, nepřesné vtipy o rizicích s tím spojených, zakrývání skutečného rozsahu rychle rostoucího počtu případů a úmrtí a nedostatečná příprava zdravotnictví zdůraznily neefektivnost a anachronismus běloruských orgánů a zvýšily neochotu a nedůvěru běloruské společnosti ve správu a samotného prezidenta ( „komentáře IE) „, Č. 180). Útlak režimu, potlačující všechny formy kritiky, byl také velmi důležitý, protože byl poprvé pozorován ve větším měřítku v souvislosti s uspořádáním přehlídky Dne vítězství 9. května a v současné době je spojen s prosazováním prezidentských voleb podle scénáře Alexandra Lukašenka.

Mimo jiné byla odhalena frustrace společnosti při sbírání podpisů pro volební seznamy opozičních kandidátů, zahájené 21. května 2020. Ti, kteří se chtěli přihlásit, seřadili, akce byla doprovázena protivládními demonstracemi. Dne 29. května byl zatčen známý běloruský opoziční bloger Siarhei Cichanouski, který neměl povoleno zaregistrovat svou kandidaturu, a proto podpořil kandidaturu jeho manželky Svetlany Cichanousky. V reakci na protesty úřady začaly zatýkat aktivisty a aktivisty volebního personálu. Během nich byly zabaveny volební seznamy. Celkem bylo zatčeno několik desítek lidí. Alyaksandr Lukašenko ostře kritizoval demonstranty a obviňoval je, že chtějí destabilizovat stát a snaží se v Bělorusku vyprovokovat „Maidana“.

Spojené státy, Evropská unie a Spojené království podepsaly dne 3. června 2020 společné prohlášení, ve kterém se obrátily na běloruské orgány, aby zajistily svobodu tisku a shromažďování občanů, a vyjádřily znepokojení nad zadržováním pokojných demonstrantů a novinářů. Signatáři se zmínili o zlepšení běloruských vztahů se Západem a vyjádřili naději na pokračování tohoto procesu.

Noví kandidáti. Jedinečné budou také prezidentské volby naplánované na 9. srpna v Bělorusku, protože kandidáti budou moci soutěžit s Alexandrem Lukašenkem. Nejzávažnějším opozičním kandidátem je známý ekonom a filantrop Wiktar Babaryka, od července 2000 předseda představenstva belgicképrombanky, běloruské pobočky společnosti Gazprom Gazprombank. Waleryj Cepkała, vědec, běloruský diplomat (včetně bývalého velvyslance Běloruska ve Spojených státech), vládní úředník (náměstek ministra zahraničních věcí v letech 1994–1997) a tvůrce úspěchu běloruského parku špičkových technologií, kde děkuje jeho Byly vytvořeny nové běloruské vlajkové výrobky pro vývoz, jako například Viber nebo World of Tanks. Oba již shromáždili přes 100 000 podpisy ve volebních seznamech,

Wiktar Babaryka získal velkou popularitu díky kritice tajné povahy integračních jednání v rámci Unie. V hlasitém rozhovoru pro Navina.by ze dne 25. května 2020 výslovně zdůraznil, že by běloruská suverenita neměla být s nikým vyjednána a že zahraniční politika musí být vyvážená a více vektorová, podle slavného prohlášení anglického diplomata Lorda Palmerstona: „Nemáme věční nepřátelé nebo stálí přátelé. Naše zájmy jsou trvalé a věčné. “ Babaryka podporuje státní transparentnost, zajišťuje oddělení pravomocí, právní stát a hospodářské reformy. Na druhé straně zdůrazňuje, že Ruská federace je hlavním hospodářským a politickým partnerem Běloruska a že není možné rychle přejít Bělorusko na spolupráci s Evropskou unií, Čína nebo Střední východ. Nepřímo kritizuje běloruskou strategii boje proti pandemii a výstavbě jaderné elektrárny v Ostrowiec.

Waleryj Cepkała podporuje dalekosáhlou demokratizaci státu, modernizaci administrativního aparátu a radikální ekonomickou reformu – tento postoj je spojen s jeho zkušenostmi ředitele běloruského parku špičkových technologií. Podporuje výrazné zvýšení výdajů na vzdělávání, vědu a inovace, jakož i podporu perspektivních začínajících podniků na úkor neefektivních státních podniků. Otevřeně podporuje privatizaci a zahraniční investice.

Podle průzkumu, který provedl 20. května 2020 běloruský nezávislý portál Tut.by, kterého se zúčastnilo 25 349 respondentů, získal prezident Lukašenko 5,5% hlasů, Viktar Babaryka 55%, Svetlana Cichanouska 14,7% a Waleryj Cepkała 13, 3%. V důsledku toho 2. června ředitel Sociologického ústavu Běloruské národní akademie věd Gennadij Korshunov uvedl, že sociologický výzkum politických preferencí občanů v souladu s ustanoveními z roku 2002 vyžaduje souhlas institutu. To de facto znamenázákaz zveřejňovat podobné online průzkumy pod bolestí vysokého trestu. Zároveň nový ministr informací Ihar Łucki (od 4. června 2020) uvedl, že činnost ministerstva by se omezila na přizpůsobení činnosti hromadných sdělovacích prostředků s cílem poskytnout přístup k spolehlivým znalostem běloruské politiky a chránit veřejnost před informacemi, které „poškozují“ vy. “

Propuštění vlády a jeho důsledky. Dne 3. dubna se prezident Lukašenko rozhodl propustit současného předsedy vlády Siarhei Rumase, bývalého spolupracovníka Viktara Babaryky v Belgazprombank a některých členů vlády. Rumas vystřídal Raman Hałouczenka, absolvent prestižní „kovárny ruských diplomatů“ MGIMO, vč. bývalý velvyslanec Běloruska ve Spojených arabských emirátech (v letech 2013–2018) a od srpna 2018 předseda Státního vojenského a průmyslového výboru RB. Jak sám prezident poznamenal, účelem změn bylo „zvýšit důvěru voličů“ k moci. Lukašenkovo ​​rozhodnutí připomíná činy Vladimíra Putina – propouští Dmitrije Medveděva a nahrazuje ho technokratem Michaila Mishustina. Kromě snahy o zlepšení klesajících hodnocení může být cílem prezidenta také snaha o zahřátí vztahů s Ruskou federací prostřednictvím osobních kontaktů nového předsedy vlády, jakož i posílení siloviki, jejíž loajalita bude v průběhu mimořádně obtížné volební kampaně zásadní.

Závěry .Zhoršující se ekonomická situace a rychle rostoucí počet lidí nakažených koronaviry vedly Alexandra Lukašenka k urychlení prezidentských voleb o šest měsíců. Běloruské orgány jsou si vědomy, že mimořádné okolnosti organizace voleb mohou přispět k porážce stávajícího prezidenta. Postoj Ruské federace a jimi kontrolovaná média, která jsou v Bělorusku široce dostupná, bude mít na průběh volební kampaně velký dopad. Na jedné straně by odstranění politiky, který nedávno podrážděl Kreml svými prohlášeními a rozhodnutími, mohlo urychlit proces politické a ekonomické podřízenosti Běloruska. Na druhé straně by tento krok vytvořil precedens s nepředvídatelnými důsledky. Oba hlavní konkurenti Lukašenkovy deklarovali svou touhu po dalekosáhlé demokratizaci státu. Nemáme úplné znalosti o prostředích, které stojí za kandidaturou Babaryka a Cepkała, ale pokud skutečně hodlají liberalizovat politický systém v Bělorusku během probíhající ústavní reformy v Rusku a výrazně posílit kompetence prezidenta na úkor parlamentní a soudní moci, může být z hlediska pohled na kontinuitu moci Vladimíra Putina a jeho okolí.

Volby budou vážnou zkouškou pro běloruské orgány, ale také pro běloruskou občanskou společnost. Jak víte, Alyaksandr Lukašenko může využít všech dostupných prostředků k tomu, aby zasáhl do volebního procesu, od podkopávání integrity shromažďování podpisů pro kandidáty, prostřednictvím vymáhání práva a použití síly k falšování výsledku voleb. Odhodlání prezidenta lze prokázat působením úředníků Státní kontrolní komise, kteří 12. června vstoupili do sídla Belgazprombank a zatkli 15 jejích zaměstnanců, včetně blízkých spolupracovníků Babaryky. Během prohlídek byly zabaveny peníze a položky v hodnotě 4 milionů dolarů. Zatčený je obviněn z praní špinavých peněz a daňových úniků. Lukašenko nazval Babaryku „průměrným mužem“ a navrhl že jeho spolupracovníci z banky svědčili proti němu. Zainteresovaná osoba odpověděla, že jednání běloruských orgánů není jen pokusem „zastrašit“, ale také „převzetím bandity“, což je v rozporu s vnitrostátními právními předpisy a mezinárodními dohodami.

Běloruská opozice je motivována ke změně, což je povzbuzováno mimo kontrolu pandemií COVID-19 a obtížnou ekonomickou situací. Nadcházející prezidentské volby mohou být jednou z posledních možností demokratického definování geostrategické pozice Běloruska v globálním měřítku pro nadcházející roky.