Archiv pro měsíc: Září 2020

Spory o území Náhorního Karabachu se datují přibližně od konce 19. století, kdy se na území jižního Kavkazu začínaly formovat nové státy na základě etnické příslušnosti. Přijetí koncepce nacionalismu rozpoutalo boj o to, komu přináleží úrodné území NK, kde po staletí žili jak muslimové (Ázerbájdžánci a Kurdové) tak i křesťané (Arméni a/nebo Albánci).45 Karabašské komunity mezi sebou v minulosti vzájemně obchodovaly, válčily, ale i spolupracovaly v případě společného nepřítele. Jejich vztahy nikterak nevybočovaly ze vzorců chování v rámci celého Kavkazu. Nelze tak tvrdit, což mnozí Ázerbájdžánci nyní dělají, že „nenávist mezi těmito dvěma národy tady byla odjakživa“46 . Samotný název regionu Náhorní Karabach47 poukazuje na kulturní rozmanitost a míchání vlivů na tomto území. Kara znamená v turečtině a ázerbájdžánštině „černý“, slovo bach pochází z perštiny a označuje zahradu, přívlastek Náhorní, značící horský, byl přidán Rusy za jejich nadvlády. V arménštině se region nazývá Artsakh48 , v ázerbájdžánštině pak Dağliq Qarabağ. 49 Ačkoliv byl Náhorní Karabach domovem vícero etnik, která vedle sebe žila více méně v míru, tak si dvě hlavní etnické skupiny začaly v rámci nacionalistických tendencí konce 19. a začátku 20. století uzurpovat výsadní právo na toto území. Arméni, kteří v tu chvíli tvořili většinu obyvatel Náhorního Karabachu, chtěli připojení k nově vznikající Arménii. Ázerbájdžánci jim samozřejmě tuto cennou horskou oblast, na kterou si z historického a kulturního hlediska dělají sami nárok, odmítali vydat. Tyto nesmiřitelné ideje byly základem pro konflikt, který přetrval až do 21. století. Z pozice nezaujatého badatele je obtížné fakta týkající se Náhorního Karabachu objektivně posoudit. Jedná se např. i o určení toho, která komunita zde v minulosti převažovala a které historické období by se mělo při rozhodování o nárocích brát v potaz. Na nejasnost tohoto tématu poukazuje i fakt, že v žádném díle od renomovaných autorů není napsáno, komu oni sami v tomto konfliktu dávají za pravdu.

Vývoj počtu obyvatel na území NK Podle Barona von Haxthausen, který regionem cestoval v první polovině 19. století, tvořili „Tataři 50 a Arméni Karabachu různorodou a promíchanou společnost“, přičemž Ázerbájdžánci zde převažovali v létě, kdy sem přihnali svá stáda z nížin, a Arméni v zimě, když Ázerbájdžánci překočovali zpět.51 Ruské sčítání lidu ukazuje na prudký nárůst arménského obyvatelstva v oblasti teprve v důsledku rusko-perských válek a odsunu Arménů z Turecka. V roce 1823 tvořili Arméni pouze 9% z celkového počtu obyvatel Náhorního Karabachu52, v roce 1832 to již bylo 35% a roku 1880 s 53% převážili nad populací vyznávající islám.53 Od té doby již nikdy Ázerbájdžánci nezískali v Náhorním Karabachu početní převahu a v posledním věrohodném sčítání lidu z roku 1979 zde žilo okolo 123 000 Arménů a 37 000 Ázerbájdžánců (23%).

Naopak subjektivně zabarvené názory zúčastněných národností jsou jednoznačné. Argumenty místních historiků i politiků jsou z ideologického hlediska konstruovány směrem k potvrzení vlastních teorií legitimizujících nárok na Náhorní Karabach. Verze nepřátelského národa je pro druhou stranu nepřijatelná. Profesor historie na univerzitě v Ganje přímo prohlásil: „Historii arménského národa netvořily dějiny, ale arménští historikové“55 . Spor mezi Arménií a Ázerbájdžánem utlumilo začlenění do SSSR a nastolení komunistického režimu. Náhorní Karabach se stal rozhodnutím Josefa Stalina autonomní oblastí v rámci Ázerbájdžánu a protesty ze strany Arménie nebyly vyslyšeny. V uvolněnější politické atmosféře za Gorbačova se začal objevovat hlasitější nesouhlas s tehdejším uspořádáním. Protesty vyvrcholily v únoru roku 1988, kdy představitelé NKAO56 oficiálně vznesli požadavek Moskvě o připojení Náhorního Karabachu a Nakhichevanu k Arménské SSR. Po mohutných demonstracích v Jerevanu a prvních útocích na Ázerbájdžánce v Arménii se v Baku objevili první běženci, kteří byli usídlováni převážně v blízkém Sumgaitu, industriálním předměstí Baku. 27. února 1988 došlo k násilným výtržnostem v NK, což vyvolalo protiarménské nálady. Následné etnické nepokoje se odehrály převážně v Sumgaitu, kde byla početná arménská většina a řada uprchlíků. Při těchto nepokojích podle oficiálních údajů přišlo o život 26 Arménů a 6 Ázerbájdžánců. Nepřátelské nálady tehdy vládly v obou sovětských republikách a docházelo k vzájemnému vyhánění obyvatel za účelem vytvoření „etnicky čistých“ národních států. Tyto masivní přesuny probíhaly v letech 1988-1989 a jejich aktéři získali status uprchlíka. Do Ázerbájdžánu uprchlo přibližně 207 500 a do Arménie 353 000 osob.57 V roce 1989 vydala Arménská SSR prohlášení začleňující NKAO do svého státního útvaru a obyvatelé NK si odhlasovali odtržení od Ázerbájdžánské SSR. Toto rozhodnutí bylo ze strany Ázerbájdžánu odmítnuto jako neplatné. Po rozpadu Sovětského svazu a vzniku samostatných jihokavkazských republik byly mezinárodně uznány hranice vytyčené v období existence SSSR, což fakticky znamenalo zachování integrity Ázerbájdžánu. Separatistické tendence však nabíraly na síle a v roce 1992 se rozpoutala válka mezi karabašskými Armény a Ázerbájdžánci. Jednotky karabašských Arménů ve spolupráci s ozbrojenými silami Arménské republiky a za pomoci ruských jednotek – např. regimentu 36658 – začaly postupně obsazovat NK. Karabašská národní rada (obnovený sovět) prohlásila NK za nezávislou republiku, přičemž do něj nezahrnula pouze oblast bývalé NKAO, ale také ázerbájdžánský region Šaumian. Na toto reagovala ázerbájdžánská vláda vysláním armády, ale kontrola NK se jim i přes občasné výhry postupně vymykala z rukou. Velkou vinu na neúspěchu měla i politická nestabilita v zemi, která měla vliv na vojenská rozhodnutí. Důsledkem neschopnosti armády udržet území byla ztráta nejenom NK, ale i přilehlých regionů do té chvíle osídlených převážně Ázerbájdžánci – do zastavení palby v roce 1994 přišel Ázerbájdžán o 13,6% svého území59 , přes 20 000 lidí přišlo o život a přes milión osob bylo nuceno uprchnout z místa svého bydliště.