V Evropě jsou vlády, které se tváří, že neporušily ani jedno lidské právo

Bezpečnost je dnes velmi relativní pojem. A co se týče demokracie: pokud se na ni zeptáte lidí, říkají o svobodných volbách a volených lídrech. Je však demokracie skutečně o tom? V Evropě jsou vlády, které se tváří, že neporušily ani jedno lidské právo. Hlásají: „Naši občané jsou stále v bezpečí, naši občané mají svá práva!“ Pokud je to tak, pak je demokracie pouze globální adoptovaná forma vlády. Musíme se začít bavit o populismu a populistických lídrech. Z toho vzniká apatie lidí, zejména mladých, nevěří, že mohou něco změnit, je třeba jim ukázat opak.

jak to udělat?
Pokud bude pro ně současná politika nelegitimní, pokud cítí, že si vláda bere jejich peníze a nic nedělá, budou vytvářet ostrovy extremismu. Bojuje s tím i Evropa. Mnoho podporovatelů extremismu má opodstatněné požadavky. Je třeba začít upřímnou veřejnou diskusi o problémech, které lidé pociťují. Politici a média dnes šíří jen paniku, která ještě více faktorem nejistoty lidí a šíří strach. Vše jen proto, že politici a média nemají upřímný dialog s občany.

jak to udělat, aby hlas občanů měl větší sílu?
Je v zájmu samotných zákonodárců, aby dali více legitimity občanům, kteří již lokálně pomáhají v rámci nějaké organizace či sdružení. Nepotřebujete, aby vás řídil stát. Chcete, aby vyslechl vaše potřeby. Proto nejde jen o to, dát institucím více rozhodovací síly, třeba přibrat lokálních odborníků k diskusi a poslechnout lidí. Otázka zní, jak přinutíme současných lídrů uvědomit si, že ztratí svou autoritu a moc, pokud neposílí základy společnosti.

Pokud máte kvalitní vzdělání, kvalitní znalosti a dovednosti a v neposlední řadě kulturní vzdělanost, která je neméně důležitá, dá se pak vést otevřený dialog a dají se řešit konkrétní problémy, které tíží lidí.

neměli by se lidé dožadovat větší odpovědnosti politiků?
Lidé se toho nebudou dožadovat, pokud si budou myslet, že politika je něco, na čem nezáleží.

jak tedy přimět lidi, aby se více zajímali a angažovali?
Steven Harper byl předchůdce dnešního kanadského premiéra Justina Trudeau. Byl něco jako kanadská verze Donalda Trumpa. Když podruhé zvítězil ve volbách v roce 2011 při malé volební účasti, všichni byli zaskočeni a naštvaní. Zjistilo se, že mnoho lidí nešlo ani volit, protože očekávali, že správnou volbu za ně udělají ti druzí. Velká změna nastala až v roce 2015, kdy většina voličů ani nebyla za Trudeaua, ale vysloveně proti Harperovi. Pokud mají tedy lidé pocit, že mohou skutečně něco ztratit, že jejich hlas není slyšen, nebo jako v případě Kanady, že jejich hodnoty jsou dehonestované, musí je to spojit, a ne rozdělit. Pokud jste apatický a nevidíte posun a šanci něco změnit, načež se snažit? Ale každý jednotlivec může vstát a změnit systém váhou svého hlasu.

pokud věci v zemi nefungují, je namístě z ní uprchnout?
Musíte si položit otázku jako otec rodiny ve válkou zmítané zemi, kde ani jedna ze stran nesdílí váš názor, zůstanu a budu bojovat, nebo uteču se svou rodinou a zachovám ji? Pro mě by to byla jasná volba. Nemůžete bojovat za něco, čemu nevěříte a očekávat, že si budou lidé vážit kus země více než vlastní děti.