Květen, 2019 | tesco-reality.cz

Německo a Rakousko v letech 1815-1830

Německá unie. Reakční prusismus a Metternichův systém

Během let boje proti napoleonské vládě, Němci doufali, že po osvobození od cizí nadvlády Německo získá státní jednotu a politickou svobodu. Tyto naděje však nebyly odůvodněné. Německo zůstalo rozdělené a roztříštěné. Německá unie založená rozhodnutím vídeňského kongresu nezajistila jednotu Německa.

Německá unie zahrnovala: rakouské impérium (oficiálně – jen část jeho země) a 38 německých států, včetně království Pruska, Sasko, Bavorsko, Hannover a Württemberg. Unie neměla ani ústřední vládu, ani obecnou legislativu, ani své vlastní ozbrojené síly. Spojenecký Sejm, složený ze zástupců všech německých států a scházející se ve Frankfurtu nad Mohanem pod vedením zástupce Rakouska, nevykonával skutečnou moc. Každý ze států německé unie měl svého vlastního monarchu a vlastní vládu, vlastní armádu, vlastní měnový systém, vlastní celní sazby.

Politický systém německých států byl extrémně reakcionářský. Ve většině z nich přetrvával absolutismus a jen v několika málo jižních státech (Bavorsko, Bádensko, Württembersko, Hesse-Darmstadt) byla zavedena bídná podoba ústavního režimu, který nedává lidem žádná politická práva a svobody. Čtyři „svobodná města“ – Hamburk, Brémy, Lübeck a Frankfurt nad Mohanem – vládly oligarchie zástupců bohatých obchodních rodin. Ve všech jiných německých státech, šlechta pokračovala zůstat vládnoucí třídou.

Pruský král Friedrich-Wilhelm III. Dvakrát v letech 1813 a 1815 slíbil, že zavede ústavu, ale neplní své sliby. Pruská šlechta měla tendenci podřídit všechny lidi režimu reakce. Vzdělávací filosofie osmnáctého století, progresivní myšlenky francouzské buržoazní revoluce, byla vyhlášena nesmiřitelnou válkou. Kult brutální síly, pohrdání masami, oslavování války a násilí, plné hloupého nepřátelství vůči jiným národům, nacionalismus – to byly charakteristické rysy reakcionářského prusismu.

Řád reakcí vládl v rakouské říši. Engels poznamenal v roce 1848, že „v žádné zemi neudělali feudalismus, patriarchalismus a otrocky poslušnou buržoazii, hlídanou otcovským bludgeonem, v takové neporušitelné a nedílné podobě jako v Rakousku.“ feudální útlak se připojil k zotročení Slovanů, Maďarů, Italů a mnoha dalších národů rakouské šlechty a rakouské vlády.

Systém politického vládnutí v rakouské říši byl pojmenován Metternichovým systémem jménem všemocného kancléře. Vycházela z komplexního policejního dohledu, špionáže a brutálních represí. Ve snaze oslabit odpor národů utlačovaných Habsburskou monarchií Metternich mezi nimi zapálil nepřátelství, postavil jednoho člověka proti druhému. Metternich masy pohrdal, nenáviděl revoluci a bál se jí. Zrada a lži, které přivedl do státního systému. Engels volal Metternicha “zbabělý con muž a zrádný vrah” ** \ t

Ekonomická struktura německých států a rakouské říše

Politická roztříštěnost Německa, převaha reakčních řádů byla vážnou překážkou jejího hospodářského rozvoje. Prusští zemepáni se snažili zpomalit emancipaci rolníků, která začala pod tlakem nutnosti válek s napoleonskou Francií. Zákonem z roku 1816 bylo právo na vykoupení feudálních povinností uděleno pouze prosperujícím rolníkům. Pruské Junkersovi se podařilo významně rozšířit svou půdu na úkor selských usedlostí: rolníci byli nuceni postoupit část své půdy ve formě výkupného. V roce 1821 byl vydán zákon o tzv. „Mark“ divizi, tedy o ničení komunit. Vlastníci půdy ji využívali k tomu, aby zbavili rolníky komunálních pastvin a komunálních lesů, a také přímo chopili rolnických zemí.

Ještě pomaleji postupoval proces emancipace rolníků v Habsburské říši; až do konce 40. let století XIX. v tomto směru nebyla přijata žádná legislativní opatření.

Těžké povinnosti a závazky na rolnictvo v Německu zpozdily růst domácího trhu pro průmysl. Tovární průmysl se začal rozvíjet především v provincii Rýn, kde se objevily velké podniky a rozšířily se parní stroje. V Sasku a Slezsku byla textilní výroba úspěšná, ale zde dominovaly podniky výrobního typu.

V rakouském císařství se výrobní závod poprvé narodil v České republice, částečně ve Štýrsku a ve Vídni. Stále však dominovalo řemeslo s cechovou organizací a vybavením, které zůstalo na úrovni XVIII století.

Bojová reakce v Německu. Karlovy Vary

Bez ohledu na to, jak silná byla ušlechtilá monarchistická reakce v německých státech, veřejná nespokojenost vypukla. Tehdy v Německu nedošlo k žádnému masovému revolučnímu hnutí. Reakci aktivně bojovali zástupci pokročilé buržoazní inteligence, především studenti.

17. října 1817, na památku německého lidu, výročí reformace (čtvrté výročí bitvy v Lipsku se shodovalo s tímto datem) uspořádalo několik set studentů a profesorů ve Wartburgu festival, který převzal charakter demonstrace v obraně německé svobody a jednoty. O dva roky později, v roce 1819, byl v Zandu zabit studentem publicista a spisovatel Kotzebue. Tento projev nenávisti k reakci a jejím zástupcům byl vládnoucími kruhy znepokojen. V roce 1819 byl z iniciativy Metternicha v Karlových Varech (Karlovy Vary) svolán sjezd německých panovníků a jejich ministrů se zvláštním záměrem navrhnout opatření pro úplnou eradikaci revolučního „podráždění“. Vyhlášky přijaté v Karlových Varech rozšířily na všechny státy německé unie režim divokého policejního teroru. Byla zřízena centrální vyšetřovací komise, který se stal policejním detektivem. Mnoho lidí podezřelých z úřadů bylo uvrženo do vězení. Univerzity, těsnění bylo pod přísným dohledem. Jakékoli vyjádření nespokojenosti veřejnosti bylo přísně potrestáno.

Karlovarská vláda otevřela novou skupinu policejního obtěžování svobodného myšlení. Všechny tyto represe však nemohly zastavit průběh dějin. Ekonomický vývoj Německa, růst progresivních sil v zemi neúprosně podkopal základy, na nichž spočíval policejní a byrokratický režim.

Poznámky

F. Engels, Beginning of the End of Austria, K. Marx a F. Engels, Works, sv. 2, s. 471.

Bahamy: Ekonomika

EKONOMIKA. Cestovní ruch . Nejdůležitější sektor ekonomiky země je zahraniční cestovní ruch; služby cestovního ruchu zaměstnávají 40% pracující populace. Cestovní ruch poskytuje 50% národního důchodu.

Ještě před druhou světovou válkou bylo Nassau malým turistickým centrem a po válce počet hotelů několikrát vzrostl. Hotely se nacházejí na většině nejlidnatějších ostrovů a dokonce i na některých řídce osídlených ostrovech.

Hlavní přístav Nassau může mít velké oceánské lodě. Má také velký přírodní přístav, chráněný před větrem a vlnami, a mnoho kotviště pro jachty a malá plavidla. Mezinárodní letiště v Nassau nabízí lety do Evropy, do států Karibiku a do Severní a Jižní Ameriky. Další mezinárodní letiště se nachází ve Freeportu. Místní letecká společnost nabízí lety do mnoha obydlených ostrovů souostroví Bahamy, stejně jako ostrovy Turks a Caicos, které patří do Spojeného království.

Výroba a obchod. Kvůli špatné půdě a zaostalé technologii, zemědělství Bahamas není schopný uspokojit potřebu populace pro jídlo, daný velký příliv turistů. Proto je nutné dovážet většinu průmyslového zboží, surovin a potravin. Moderní a nejvýznamnější podniky místního průmyslu jsou spojeny se zpracováním a reexportem dovážených surovin, zejména ropy. Vývozní příjmy prudce vzrostly na počátku 70. let, kdy byl vyvinut největší aragonitový ložisko na světě, používané při výrobě skla, železobetonu a hnojiv. Zároveň byla uvedena do provozu rafinérie ropy. Bahamy také vyvážejí rum, masu dřevní hmoty, mořské plody a v malých množstvích tropickou zeleninu a ovoce. Hlavním dovozem jsou ropa,

Ekonomický rozvoj a investice . Vývoj ekonomiky země přispívá k absenci daní z dědictví, majetku a zisku a velmi nízkých daní z nemovitostí. Bahamy jsou jedním z předních mezinárodních finančních a obchodních center; Mnoho amerických, kanadských a britských firem zde má své pobočky a působí na nich na zahraničních trzích.

V roce 1955 město Freeport získalo určité celní, imigrační a daňové výhody. Od té doby se z něj stalo velké průmyslové centrum, kde se nachází rafinérie ropy a řada průmyslových podniků. Přístav napájí oceánské lodě. Následovat příklad Freeport, zákon byl přijat v roce 1967, poskytovat daňové pobídky k jiným ostrovům.

Rozpočet a peněžní oběh . Většina vládních příjmů se skládá z cel, příjmů kasin, prodeje pozemků, poštovného a energií. Neexistuje žádná daň z příjmu. Výdaje státního rozpočtu směřují do školství, sociálního zabezpečení a veřejných prací. Měnová jednotka – bahamský dolar = 100 centů.

Použité materiály encyklopedie „Svět kolem nás.“

Guadeloupe

Guadeloupe – území ležící v centrální části souostroví Malých Antil v Karibiku; sestává ze dvou velkých ostrovů – Guadeloupe a Marie-Galant a řady malých ostrovů; je majetkem Francie , od roku 1946 – svého tzv. zámořského departementu. Rozloha 1,8 km ² . Populace asi 230 lidí (1960), hlavně mulat, negros a Evropané. Administrativní centrum je město Bas-Ter (14 tisíc obyvatel v roce 1961). Oficiálním jazykem je francouzština. Guadeloupe byl objeven H. Columbusem4. listopadu 1493 během jeho druhé cesty. V roce 1635 přistáli Francouzi l’Olive a Duplessis, kteří jednali jménem francouzské společnosti de l’Americque, s 500 lidmi, kteří ostrov chytili. Od této chvíle, ostrov začne být postupně urovnán Evropany a černí otroci přinesli z Afriky.. V roce 1699 na Guadeloupu bylo asi 4 tisíce Evropanů a více než 6 tisíc černochů. Od roku 1666 se Guadeloupe stal majetkem francouzské společnosti „Company des End and Occidental“. Po likvidaci „Company des End“ v roce 1674 byl Guadeloupe prohlášen za majetek francouzské koruny. V 1666, 1691 a 1703, Britové pokusili se chytit Guadeloupe. V 1759 oni zvládali chytit ostrov, ale Pařížskou smlouvou v 1763 Guadeloupe byl se vrátil do Francie. V 1794, Britové znovu zachytili Guadeloupe. Komisař pro konvent Victor South, který byl poslán na Guadeloupe, který ho vyhlásil za svobodného a ozbrojeného obyvatelstva ostrova, dosáhl ve stejném roce vyhoštění Britů. V důsledku vyhnání Britů, Guadeloupe vlastně se stal nezávislou republikou, \ totroctví. V 1805, kód Napoleona byl představen na ostrově. V 1810, Britové znovu zachytili Guadeloupe, ale vrátil to do Francie pod Pařížskou smlouvou v 1816. V 1848, otroctví bylo zrušeno v Guadeloupe. Vedení kolonialistů vedlo k jednostrannému vývoji ekonomiky Guadeloupe; v podstatě se vyvinuly pouze ty zemědělské oblasti, které byly vyvezeny (cukrová třtina, banány, káva, kakao). Koncem 19. století bylo v Guadeloupu postaveno několik průmyslových podniků zpracovávajících zemědělské produkty francouzskými podnikateli. Vzhled průmyslového proletariátu na Guadeloupu se datuje do této doby. V letech 2. světové války se v Guadalupe objevily první komunistické skupiny, které byly v roce 1944 sjednoceny do Federace Francouzské komunistické strany. na jejímž základě vznikla v březnu 1958 Komunistická strana Guadeloupe (GCP). Zápas obyvatel Guadeloupe o odstranění koloniálního režimu donutil francouzské vládní kruhy provést určité reformy ve vztahu k Guadeloupe. V souladu se zákonem z 19. března 1946, Guadeloupe získal status „zámořského departementu“ Francie, což však nevedlo k žádným významným změnám v jeho koloniálním režimu. Vláda v Guadalupe je vlastně koncentrovaná v rukou prefekta jmenovaného francouzskou vládou a zodpovědný k tomu. Ve snaze zmařit vývoj antikoloniálního hnutí v Guadeloupu se francouzské úřady uchylují k represím proti demokratickým organizacím v zemi. V červenci 1961 tak francouzské orgány tuto organizaci zrušily, jako „United Front of Antilles and Guiana“ (založena v prosinci 1960), která jako svůj úkol stanovila boj proti kolonialismu. Nicméně, potlačení francouzských kolonialistů nezastavilo boj obyvatel Guadeloupe pro odstranění koloniálního řádu na ostrově.

Indonésie ve starověku

Nejstarší indonéské obyvatelstvo

Starověká historie
Indonésie je stále do značné míry nejasná. Jeho studium je komplikováno skutečností, že nejstarší písemné památky se datují pouze do století před naším letopočtem. e., a z minulého období jsou to buď lidové legendy, nebo zprávy zahraničních autorů, nebo antropologická a archeologická data.

Indonésie byla jednou z oblastí, ve kterých antropogeneze pokračovala. Důkazem toho jsou nálezy na ostrově Java Trinil, Modzhokert a Sangiran Pithecanthropus a Ngandong Neanderthal. Paleolithic a nižší neolit je docela bohatě reprezentovaný v Indonésii.

V IV – III tisíciletí BC. er tam je přemístění do Indonésie kmenů jihovýchodní Asie, kdo přijal jméno Proto-indonéský ve vědě. Přes Sumatra, Malacca a Jáva, Indonésané se pohybovali dále na východ, zabírat území podél pobřeží a tlačit domorodé obyvatelstvo do centrálních hornatých oblastí. Původní obyvatelé Indonésie, rozmístěni v nepříznivých přírodních podmínkách, se vyvíjeli pomalu a během celého období dávných dějin zůstali ve fázi primitivního komunálního systému. Byli to lovci-sběrači; zemědělství existovalo mezi nimi zřejmě pouze v nejprimitivnější podobě.

Ekonomika a sociální struktura Indonésanů

Na počátku naší éry dosáhli Indonésané mnohem vyšší úrovně rozvoje. V II – I století BC. er začínají používat bronzové nástroje, které urychlily rozvoj zemědělství a řemesel. Základem jejich ekonomiky bylo pěstování motyky, první lomítko a popálení a pak zavlažování. Pěstovaná rýže a proso, tubulární kořeny (yams, sladké brambory). Přirozené bohatství tropických lesů bylo široce používáno, zejména kokosová palma, arecaaceae, ze které se vyrábějí semena betelů, a arén, který šel dělat ságo chleba. Indonéané chovali kuřata a prasata, od jiných domácích zvířat, které psal od dávných dob.

Spolu s zemědělstvím byl důležitý rybolov. V procesu usazování kolem ostrovů rozlehlých vod indického a západního Tichomoří Indonésané vylepšili své slavné čluny – kánoe s protizávažími, často vybavenými plachtami. Na takových lodích, které se nebojí bouří, si indonéští námořníci, rybáři a obchodníci vybrali všechna okolní moře a brzy začali obchodovat se sousedními zeměmi. Předmětem exportu byly řemeslné výrobky ze dřeva a polodrahokamy, které byly posuzovány podle archeologických nálezů, neobvykle zručných řezbářských prací a místních surovin (cenné druhy stromů, koření a pozdější kovy). Staré nástěnné kresby znázorňovaly malé hromady sídlišť, stylizované obrysy sumpitanu (mosazná šipka meta). Konečně, tam jsou datovat se od prvních století BC. er bronzové výrobky

Pro tehdejší indonéskou společnost byly charakteristické zbytky matriarchátu. Legendy uchovávají stopy matrilineal kinship systému. Tato ideologie byla také poměrně primitivní, dominovala jí animismus a kult předků. Zvažované období zahrnuje megalitické památky Jižní Sumatry. Na náhorní plošině Pasemah se nachází četné menhiry a kamenné obrazy lidí a zvířat.

Hlavní oblastí osídlení Indonésanů bylo území, které pokrývá Sumatru, Jávu a Malaccu, která byla ve starověku nazývána Yavaka. Odtud se Indonésané šířili po souostroví a tvořili Velkou Nusantaru, jak říkali indonéský ostrovní svět.

Ruda bohatství Ya’awaki je široce známá: zlato, stříbro, cín. Drahé kovy Indonésie se používají na celém východě až po Středozemní moře. Jeden z vydání indické básně “Ramayana” mluví o Javě, jako země zlata se sedmi královstvími, který ohraničit Cold hory, obracet se k obloze na okraji světa. Pověsti o vzdáleném Javadwipu a jeho bohatství dokonce dosáhly Říma. Ptolemaia ho zmiňuje ve své „geografii“. Starožitní autoři počátku naší éry nazývali Malacca „Zlatý poloostrov“ (Chersonese Khrissé) a naznačují, že leží na jihu oblast „stříbrného města“ (Argire).

Nejpokročilejší a ekonomicky rozvinutá oblast Indonésie byla západní Sumatra, kde Penangkabu kmen žil (“elementární lidé”, pozdnější Minangkabau). Penangkabu začal používat buvola, věděl, jak zkrotit a donutit divoké slony k práci, zvládnout bronzové tavení brzy a v prvních stoletích naší doby výroby železa.

Na přelomu našeho letopočtu existovalo v indonéské společnosti otroctví. Hlavním zdrojem rozvoje otroctví bylo zotročení válečných zajatců, piráti také zásobovali otroky. Počínaje II. n er Indo-Číňané a čínské zdroje uvádějí nepřetržité nájezdy Indonésanů na jižním pobřeží Asie, které vzali do zajetí velkého počtu lidí. Na tomto základě vzkvétá obchod s otroky. Vznik otroctví a posilování třídního rozvrstvení společnosti urychluje utváření státu. Samostatní kmenoví vůdci Yavaki se postupně proměňují v krále. Kmeny ve vnitřních částech ostrovů se stávají závislými na Indonésanech a vzdávají hold svým vládcům. Významnou roli v procesu formování států Indonésie hrálo imigraci Indů.

Indická imigrace a vzestup indonéských států

Již několik století před naším letopočtem pronikli do Javy první indičtí námořníci a obchodníci, kteří přišli z Coromandelského pobřeží (jihovýchodní Indie). Pak se rozšiřuje kolonizační proud. Indové se usadili v severní Jávě, oni volali Samudra (“mořská země”), od tady oni se pohybují dále k jihovýchodu. Indické zvyky, náboženství a kultura pronikají do místní společnosti, ke které se rychle připojují nejvyšší vrstvy indonéské šlechty. Východní Sumatra byla nejblíže Indii.

Indická imigrace, důsledně chopit se východních ostrovů, trvala téměř nepřetržitě přes 6. století nl. er V I – III století před naším letopočtem. er indické státy jsou tvořeny na Suvarnadvipe (“Golden ostrov”), to je, v Malacca, Yavadvipa (“Prosyanom ostrov”), to je, na Sumatra. V IV století v severozápadních oblastech Javy tvořil stát Taruma. Jeden z nápisů říká, že v roce 415 postavil místní král Purnavarman zavlažovací zařízení. Ve stejné době je stát v jižním Borneu. V Indonésii v této době, pod indickým vlivem, rozdělení společnosti do varnas se objeví, ale tady to nedostane významný vývoj. Ke konci období dávných dějin, hranice indického vlivu dosáhla ostrova Celebes. Stopy tohoto vlivu jsou jasně viditelné v rámci Velkých a Menších Sundských ostrovů: jazyk nápisů 5. – 6. století. – smíšené

Ne všechny oblasti Indonésie se vyvíjely stejně rychle. Ve východní Indonésii, která byla daleko od hlavních center starověké civilizace, zůstaly mnohem primitivnější sociální vztahy. Západní Indonésie, těsně spjatá s dalšími zeměmi jižní Asie, byla před námi.

Jeho ekonomické centrum bylo město v Bank Strait, který stál na místě moderního Palembang. Zde se hlavní obchodní cesty sblížily. Jeden z nich prošel Bali a Flores moře k Moluccas, jiný podél úžiny Malacca a Andamanského moře k Indii, třetí šel kolem Anambas ostrovů a šel podél východního pobřeží Indo-Čína k Číně. Dva proudy zboží proudily z Číny zde: pro Indonésii a pro západní země. Soudě podle archeologických nálezů se čínská keramika a hedvábné tkaniny v Jávě splnily. Buddhističtí misionáři uvádějí, že obyčejní Indonéané se oblékají do šatů vyrobených z barevné lokálně vyráběné papírové tkaniny, ale vědí, že nosí hedvábné oblečení. Převážná část hedvábí vyvezeného z Číny, nejprve ve formě tkanin, a pak ve formě surového, prošla Suvarnadvipa na Střední a Blízký východ. Trasa z Indie do Javy byla dobře známá západním obchodníkům, kteří se sem každoročně plavili s přidruženými monzuny. Ptolemy označuje přesnou délku této cesty v řeckých fázích.

Indonéané nebyli pouze prodejci. Koření, zejména pepř a hřebíček, byly vyváženy z Indonésie ve velkém množství. Spojení mezi Javakou a východním pobřežím jižní Indie bylo trvalé. Místní zboží dosáhlo vzdálenějších oblastí, jako je Střední Asie.

Ve stejném století, část Indonésanů stěhovala se do Madagaskaru a se tvořil tam blízko k Malajsům původem, jazykem a kulturou Malagash lidí.

Cejlon ve II. Století před naším letopočtem

Severní část Cejlonu (Srí Lanka) byla opakovaně vystavena invazím z jižní Indie. Největší z nich nastal v polovině II. Oe., Když Chol Tamils chytil Anuradhapuru a tamilský Elara vládl na trůnu Pihiti. Ale král Ruhuna Dutugamun (101 – 77) vyhnal Tamily a dočasně rozšířil svou moc na všechny Cejlony. Kolem 29 př.nl er tam byla invaze Tamilů od státu Pandya. Oni byli vyloučeni jen 14 roků pozdnější. Kvůli dalšímu posilování státní moci a konsolidaci vnitřní pozice Cejlonu na více než čtyři a půl století, nebyl podroben velkým invazím z Indie. Samostatné útoky byly ve formě dravých nájezdů. Ceyloňané sám také dělal nájezdy na jižní Indii, drancovat pobřeží a přinášet otroky odtamtud.

Hlavním zaměstnáním obyvatelstva bylo zemědělství. V prvních stoletích naší éry na severu a jihu Cejlonu byl vybudován vysoce rozvinutý systém umělého zavlažování. Vysoká úroveň inženýrského umění starověkých Cejlonianů je doložena skutečností, že mnoho nádrží a kanálů (například nádrž Minneriya s vodním zrcadlem 18 čtverečních km) jsou stále v provozu.

Významný vývoj v Cejlonu dosáhl těžby, těžby perel a řemesel. Dokonce i v prvních stoletích naší doby byly perly, beryly, safíry, bavlněné tkaniny a výrobky z želvovitých kostí exportovány z Cejlonu přes Indii do Evropy. Zlato bylo těženo ve významných množstvích. Domácí obchod byl stěží rozvinutý, jak jeho vlastní mince, zdá se, neexistoval.

Základem ekonomické a sociální struktury, stejně jako ve starověké Indii, bylo společenství s velmi širokými autonomními právy. Síla krále ještě není zcela despotická a byla omezena na setkání šlechty. V královské rodině trůn neprošel synovi, ale nejstarší v rodině, což přispělo ke vzniku krvavých sporů, které byly ve státech starověkého Cejlonu poměrně časté. Velký vliv měly buddhistické kláštery, bohaté na velkorysé dary od králů a vykořisťování svobodných členů komunity.

Zintenzivnění vykořisťování členů svobodné komunity opakovaně vedlo k lidovým povstáním (například kolem roku 40 př.nl v Anuradhapuře), což se často časově shodovalo se zánikem vládnoucí třídy. Nicméně, v prvních stoletích naší doby, stavy Cejlonu byly už silné a silné a místní vládci rezolutně odolali všem pokusům králů jižních Indů, aby je potlačili. Odrazem touhy po plné nezávislosti bylo zejména zachování buddhismu na Cejlonu v jeho rané podobě (Hinayana) a rozhodná opozice vůči šíření buddhismu ve formě Mahayany.

Citováno v: Světové dějiny. Svazek II. M., 1956, str. 592-593.

Mongolsko od 12. století

Pozadí mongolského státu

Konec 12. století byl obdobím akutního boje mezi klany a kmeny, jakož i mezi kmenovými sdruženími šlechticů. Jádrem tohoto boje jsou zájmy posílených a bohatých rodin šlechty, kteří disponovali rozsáhlými stády, velkým počtem otroků a feudálních lidí. Perský historik počátku 14. století, Rašid-ad-Dín, o této době hovoří, že mongolské kmeny „nikdy neměly mocného panovníka, který by byl vládcem všech kmenů: každý kmen měl nějaký panovník a kníže a velký Část doby, kdy spolu bojovali, bojovali, hádali se a bojovali, a okradli se. “

Odbory Naiman, Kerait, Taichiuty a další kmeny nepřetržitě napadaly jeden druhého aby zachytil pastviny a vojenskou kořist: dobytek, otroci a jiné bohatství. Jako výsledek válek mezi odbory kmenů, poražený kmen upadl do závislosti na vítězném a šlechta poraženého kmene upadla do pozice vazalů khan a šlechty vítězného kmene. V procesu dlouhého boje o převahu se formovaly relativně velké domorodé asociace nebo ulusové, v čele s Chány, kteří se spoléhali na četné Nukerovy jednotky. Takové svazky kmenů zaútočily nejen na své sousedy v Mongolsku, ale také na sousední národy, především na Čínu, pronikající do jejích příhraničních oblastí. Na počátku století XIII. Se smíšený kmen šlechty shromáždil kolem vůdce stepních Mongolů Temuchin, který dostal jméno Chinggis Khan.

Vznik mongolského státu. Džingischán

Temujin se narodil zřejmě v roce 1155. Jeho otec, Esueibaatur *, pocházel z Borjiginova klanu taychzhiutovského kmene a byl bohatým noyonem. S jeho smrtí v 1164, ulus on vytvořil v údolí řeky Onon se zhroutil.

Různých kmenových skupin, které byly součástí ulus opustil rodinu zesnulého baatura. Oddělený a nukers.

Rodina Esugeya se po mnoho let potulovala a táhla bídnou existenci. Temuchin nakonec našel podporu od Van Khana, hlavy Keraitu. Pod záštitou Van Khan, Temuchin začal postupně hromadit síly. K němu začal proudit nukers. Temuchin s nimi provedl řadu úspěšných útoků na sousedy a po zvýšení svého bohatství je učinil závislými na sobě. Mluvit o drtivé ránu, že Temujin zasáhl v roce 1201 do milice vůdce stepní Mongols Jamuga, mongolské kroniky první poloviny 13. století – „The Secret Legend“ vyjadřuje zvědavá epizoda, která maluje třídu tvář Temujin. Když byli milici Jamugi rozptýleni, zmocnilo se ho pět aratů, svázalo ho a vydalo Temuchin, doufaje, že si vydělají milosrdenství vítěze. Temuchin řekl: „Je možné nechat naživu araty, kteří zvedli ruce na své přirozené khan?“ A nařídil, aby je popravili se svými rodinami před Jamugou. Teprve po tomto, byl Jamuga popraven.

Jako výsledek válek, ulus Temuchina pokračoval expandovat, stávat se přinejmenším stejný v síle k uang Van Khan. Brzy mezi nimi vznikla rivalita, která vyrostla v otevřené nepřátelství. Tam byla bitva, která přinesla vítězství Temuchin. Na podzim 1202, jako výsledek krvavé bitvy mezi Temuchin a Dayan Khan Naiman milice, Dayan Khanova armáda byla poražena a on sám byl zabit. Vítězství nad Dayan Khan dělal Temujin jediný uchazeč o sílu ve všech Mongolsko. V 1206, hural (nebo huraldan – kongres, shromáždění) byl držen na břehu řeky Onon, který spojil vůdce všech kmenových skupin Mongolska. Khural prohlásil Temujin velký Khan Mongolska, dávat jemu jméno Genghis Khan **. Velký Khan má také protože byl nazýván kaan. Do té doby, Mongols jmenoval čínského císaře.

Poznámky

Mongolský baatur, Turkic bahadur (od této doby ruský bogatyr) je jeden z titulů mongolské šlechty.

Řím 600 – 400 let před naším letopočtem

Římské království asi 600-509 let před naším letopočtem. Královské období je přechod z kmenového systému na třídní společnost. Na počátku jeho stále dochovaných kmenových vztahů. Populace se podle legendy skládala z 300 rodů, každých 10 rodů sjednocených v kuřákovi, každých 10 kurií – v kmeni. Celkem zde byly 3 kmeny: latinsky, Sabinsk a Etruscan. Nejdůležitější záležitostí komunity byl senát, který se skládal ze starších klanů. Kromě Senátu existovalo také národní shromáždění, které se sešlo v kurii, na které se podíleli pouze patričtí. Síla krále byla původně blízká síle domorodého vůdce, tj. Omezený senátem a národní shromáždění (ve kterém králové byli voleni). Pozdnější, králové začali jmenovat členy Senate od úzkého kruhu patricians, který obrátil Senate do uzavřeného orgánu římské šlechty.

Kolem 600–509 Řím pod Tarquinia . Město vzkvétalo pod pravidlem tohoto etruského závodu, který dosáhl hegemonie nad většinou Latia. Historie tohoto období je velmi nespolehlivá.

578–534 Vláda Servia Tulliuse . Muž plebijského původu si vzal ženu z královské rodiny a pak se zmocnil trůnu. On je připočítán s velkým množstvím časných zákonů a zvyků na kterém vojenská síla Říma byla později založená. Ve skutečnosti je však určitě legendární postavou; možná, reformy přisuzované jemu byly vlastně představeny století později, pod republikou.

Servius Tullius je připočítán s reformou sociálního systému, který skončil starověký klan systém a rozdělil společnost do pěti tříd, se spoléhat na kvalifikaci majetku. Každá třída vystavovala určitý počet vojenských jednotek (setníků). Každá třída byla přidělena určitá zbraň. První třída vyžadovala plné těžké zbraně: helmu, kulatý štít, legíny, brnění (vše z bronzu), meč a kopí. Ostatní třídy byly vyžadovány méně; Občané páté třídy byli vyzbrojeni pouze závěsem a měli zásobu kamenů pro házení. Z těch, kteří mají stejnou kvalifikaci jako občané první třídy, bylo přijato 18 století jezdců. Podle tradice tak bylo stanoveno rozdělení občanství uvedené v tabulce.

Století byla nejen vojenská, ale i politická. Na setkáních se občané rozdělili na setníky a každá třída získala tolik hlasů, kolik jich stálo století, první třída zůstala výhodou, která (spolu s jezdci) měla 98 centurií z roku 193. Hlasování obvykle nedosáhlo poslední, ale ani střední třídy.

Citoval v: Všechny války světových dějin na Harper encyklopedii vojenské historie R.E. Dupuis a T.N. Dupuis. Kniha jedna. 3500-1000 př.nl. St. Petersburg, 2003, s. 1; 121-122.

Království

Království je odvozeno od slova „král“. Král (od latinského caesar – Caesar, titul římských císařů) – oficiální titul (titul) hlavy státu (monarcha) v Rusku (dokud ne 1917) a Bulharsko (dokud ne 1946). To je obvyklé volat monarchy starověkých států [existovat dlouho před narozením Caesar a slovo “král” pocházel z jeho jména]: Babylonia, Asýrie, Čína, Indie, Írán, Řecko, starověký Řím, Hellenistic Egypt a jiní. Titul krále je ekvivalentní titulu krále, on je nejvyšší (po císaři) monarchistický titul. V Rusku, titul cara byl oficiálně adoptován v 1547 Ivan IV hrozný, ačkoli někdy (neoficiálně) oni jmenovali jej jeho dědeček a otec (Ivan III a Vasily III). Účelem Ivana IV. Bylo zdůraznit autokratickou povahu jeho moci. Od doby Petra Velikého (od roku 1721) se ruské autokraty začaly nazývat císaři, ale oni drželi v jejich plném titul cara když ukazoval ta území, která byla část Ruska, který před přistoupením byl nazýván královstvími (“… císař a Autokrat všichni-ruština, … Tsar Kazan …”). V Bulharsku, monarchové nosili titul krále v 10-14 stoletích, a od 1908 dokud ne likvidace monarchického režimu v roce 1946 a vyhlášení republiky lidu. O povaze moci krále, jeho třídní podstaty, viz Čl. Monarchie, Autokracie, Absolutismus, Despotismus. O povaze moci krále, jeho třídní podstaty, viz Čl. Monarchie, Autokracie, Absolutismus, Despotismus. O povaze moci krále, jeho třídní podstaty, viz Čl. Monarchie, Autokracie, Absolutismus, Despotismus.

Sovětská historická encyklopedie. V 16 svazcích. – M.: Sovětská encyklopedie. 1973-1982. Svazek 15. FELLAHI – CHZHLAYNOR. 1974.

Vznik bulharského státu (VI, 1957)

Ze všech jihoslovanských raných feudálních států dosáhl bulharský největší ekonomický a politický rozkvět ve středověku. Základem prvního bulharského království bylo „Svaz sedmi slovanských kmenů“ Dolní Meskie. Není známo, kdy a jak tato unie vznikla, ale nepochybně v 70. letech 7. století „Svaz sedmi slovanských kmenů“ již prošel poměrně dlouhou vývojovou cestou.

Určitou roli v dějinách vzniku bulharského státu hrála turkická skupina Bulharů. Lisované kočovnými Avary, hordami kočovného kmene Turkic Bulharů, nebo (jak oni jsou nazýváni, na rozdíl od Slovanů, kteří přijali toto jméno) proto-Bulgarians, se přiblížil k zemím Dunajských Slovanů v 70-tých letech 7. století a obsadil pak řídce osídlenou severní část Little Scythia (moderní Dobrudja) \ t ), který patřil patřičně Byzanci. Ale právě v této době, vnitřní spor v arabském kalifátu dal říši krátký odpočinek v jeho vyčerpávajících válkách na východě. Byzantská vláda dostala skutečnou příležitost převést část vojsk na sever Balkánského poloostrova. Tváří v tvář tomuto nebezpečí, které stejně hrozilo Slovanům a proto-bulharům, se zjevně stalo sblížení slovanské a bulharské šlechty.

V prostředí téměř nepřetržitých válek toto sblížení velmi rychle skončilo úplným začleněním Bulharů do stavu dunajských Slovanů. Již v roce 681 vyhráli proto-bulharští a slovanští velcí vítězství nad Byzantinci, kteří byli ve stejném roce zakotveni jako mimořádně nezisková smlouva pro byzantskou říši. Vyšší úroveň sociálního rozvoje Slovanů zajistila jejich úplnou asimilaci nově příchozích. Slované vnímali pouze domorodé jméno Bulharů. Stalo se tak proto, že v 7. a 8. století se slovanský stát začal nazývat Bulharskem etnickým příslušníkem tehdejších vojenských velitelů, Khansů (princů) z dynastie Asparuh, kteří se chopili moci v zemi. Od té doby, všichni obyvatelé Bulharska stali se známí jako Bulgarians.

Světové dějiny. Svazek III. M., 1957, str. 224-225.

Bulharsko po první světové válce

Boj proti fašistickému režimu

Navzdory porážce povstání v září 1923 se bulharský lid nesrovnával s fašistickým režimem. V parlamentních volbách, které se konaly v listopadu 1923 v atmosféře brutálního teroru, shromáždili dělnický a rolnický blok více než 300 tisíc, neboli zhruba třetinu všech odevzdaných hlasů. Výsledky voleb naznačily slabost vlády A. Tsankova.

Fašisté si udrželi svou moc masovým terorem. Komunistická strana byla postavena mimo zákon. Různé opoziční buržoazní a reformistické skupiny, včetně pravicových vůdců Bulharské zemědělské lidové unie a sociální demokratické strany, prakticky pomohly zachovat diktaturu Tsankov. Pouze bulharská komunistická strana vedla důsledný boj proti fašismu, aby se shromáždily všechny populární síly. Protiprávní Ústřední výbor v zemi, v čele se Stanko Dimitrovem (Marek) a Zahraničním úřadem strany vedené Georgem Dimitrovem a Vasilem Kolarovem, odvedli skvělou práci při obnově stranických organizací. Začátkem roku 1924, z iniciativy Komunistické strany a pod jejím vedením, byla vytvořena legální Labouristická strana, jejímž vedením byli Svetoslav Kolev, Todor Pavlov a další.

Demonstrace z května 1924 a zejména pohřeb Dimitara Blagoeva, který zemřel 7. května, byly jasným ukazatelem otevřené nenávisti mas pro monarchisticko-fašistickou diktaturu. Více než 40 tisíc lidí přišlo na poslední cestu významného marxisty, zakladatele a vůdce Bulharské komunistické strany.

Antifašistická aktivita komunistů byla podpořena levými „zemědělci“ a levým křídlem vnitřní makedonské revoluční organizace. Komunisté s nimi připravovali nové protifašistické povstání.

Fašistická diktatura reagovala tím, že zabila vůdce levicových „zemědělců“ Petka Petkova, mnoho vůdců interní makedonské revoluční organizace a všech osob komunistické strany ve svých rukou.

Koncem roku 1924 došlo k poklesu revolučního hnutí. Někteří komunisté nedokázali vyvodit správné závěry z měnící se situace. Vůdcové strany, kteří byli v emigraci správně orientováni na dočasné odmítnutí taktiky povstání a rozvíjení masového boje za každodenní požadavky. Někteří z vůdců, kteří zůstali v zemi, však stále trvali na okamžitém držení antifašistického povstání. V praxi byl tento kurz omezen na rozptýlené představení. Největší z nich byla organizace exploze v jedné z katedrál Sofie 16. dubna 1925, kdy byla v církevní službě přítomna Tsankov a celá fašistická vláda. Tsankov a několik dalších ministrů zůstalo nezraněno. Vláda vyhlásila stav obléhání v zemi a uplatnila nejbrutálnější teror.

Pracovní hnutí v letech 1926-1928. Zhoršení vnitřní situace v zemi

Fašisté nedokázali vytvořit vlastní odborové organizace místo rozpuštěných odborů. Navzdory zuřivému teroru bulharští dělníci postupně začali obnovovat třídní unie. V Sofii a v provinciích vznikly organizace správců, koželužů a tiskáren.

Nespokojenost s režimem Tsankov zahrnovala nejen dělnickou třídu a pracující dělníky, ale i městskou drobnou buržoazii. Vznikly také kontroverze mezi různými politickými skupinami, které se staly součástí vládnoucího bloku – „Demokratická kolaps“. Zástupci levicového křídla Demokratické a radikální strany vystoupili z „Demokratické dohody“.

Začátek kolapsu „Demokratické dohody“ donutil vládu Tsankov odstoupit. 4. ledna 1926 se vedoucím vlády stal další vůdce „demokratické dohody“ A. Lyapchev.

Do této doby došlo k určitému zlepšení ekonomické situace v zemi spojené s částečnou stabilizací kapitalismu. Plocha obdělávané půdy překročila předválečnou velikost. Pěstování tabáku a cukrové řepy se rozšířilo. Objevily se nové továrny na tabák a továrny na cukr, těžba uhlí se zvýšila a vývoz se rozšířil. Ljapčevova vláda s podporou britských bankéřů získala dvě velké zahraniční půjčky. Úvěry byly poskytnuty za velmi obtížných podmínek a vedly ke zvýšené závislosti Bulharska na zahraničním kapitálu.

Pokračující politika teroru, vláda ještě dělala některé polořadovka-liberální ústupky aby zmírnil vnitřní rozpory. Byla oznámena částečná obnova ústavních práv a parlamentních metod vlády. Právní buržoazní strany a maloburžoazní koalice levicových „zemědělců“, sociálně demokratické strany a Svazu řemeslníků vynesly právní opozici.

V důsledku hrdinské práce se komunistické straně podařilo přestavět své nelegální organizace a v únoru 1927 vytvořila právní dělnickou stranu s tiskovým orgánem, novinami Rabotnicheskoe Delo; v květnu 1928 byla založena odborová organizace mládeže. Dělnická strana bojovala za demokratická práva, za vytvoření pracovní demokratické vlády, za mír a bratrství mezi balkánskými národy, za spolupráci Bulharska se SSSR.

V parlamentních volbách v květnu 1927 vyhrála Demokratická dohoda méně než polovinu hlasů, ale reakční zákon mu poskytl většinu v parlamentu. Kromě buržoazní a maloburžoazní opozice však čtyři poslanci z Dělnické strany přešli do parlamentu navzdory represím a padělání voleb.

Od jara roku 1928 se hospodářská situace v zemi začala zhoršovat: v průmyslu a zemědělství došlo k krizovým jevům a vláda měla finanční potíže. Pracovníci aktivně bojovali za své životní zájmy. 1. května se v Sofii konala velká demonstrace. Policejní útoky na demonstranty vyvolaly násilné protesty, které také zametly většinu ostatních měst. Celkem se v roce 1928 konalo 40 stávek. V roce 1929 dosáhl počet stávek 60. Největší byla stávka 25 tisíc pracovníků v tabáku. Tyto stávky, stejně jako projevy 1. května a Mezinárodního protiválečného dne 1. srpna, svědčí o zintenzivnění třídního boje. Ljapčevova vláda zesílila represi proti odborům a Dělnické straně, ale nerozhodla se zakázat právní existenci proletářských organizací.

Citováno v: Světové dějiny. Svazek IX. M., 1962, str. 105-107.