Německá unie. Reakční prusismus a Metternichův systém
Během let boje proti napoleonské vládě, Němci doufali, že po osvobození od cizí nadvlády Německo získá státní jednotu a politickou svobodu. Tyto naděje však nebyly odůvodněné. Německo zůstalo rozdělené a roztříštěné. Německá unie založená rozhodnutím vídeňského kongresu nezajistila jednotu Německa.
Německá unie zahrnovala: rakouské impérium (oficiálně – jen část jeho země) a 38 německých států, včetně království Pruska, Sasko, Bavorsko, Hannover a Württemberg. Unie neměla ani ústřední vládu, ani obecnou legislativu, ani své vlastní ozbrojené síly. Spojenecký Sejm, složený ze zástupců všech německých států a scházející se ve Frankfurtu nad Mohanem pod vedením zástupce Rakouska, nevykonával skutečnou moc. Každý ze států německé unie měl svého vlastního monarchu a vlastní vládu, vlastní armádu, vlastní měnový systém, vlastní celní sazby.
Politický systém německých států byl extrémně reakcionářský. Ve většině z nich přetrvával absolutismus a jen v několika málo jižních státech (Bavorsko, Bádensko, Württembersko, Hesse-Darmstadt) byla zavedena bídná podoba ústavního režimu, který nedává lidem žádná politická práva a svobody. Čtyři „svobodná města“ – Hamburk, Brémy, Lübeck a Frankfurt nad Mohanem – vládly oligarchie zástupců bohatých obchodních rodin. Ve všech jiných německých státech, šlechta pokračovala zůstat vládnoucí třídou.
Pruský král Friedrich-Wilhelm III. Dvakrát v letech 1813 a 1815 slíbil, že zavede ústavu, ale neplní své sliby. Pruská šlechta měla tendenci podřídit všechny lidi režimu reakce. Vzdělávací filosofie osmnáctého století, progresivní myšlenky francouzské buržoazní revoluce, byla vyhlášena nesmiřitelnou válkou. Kult brutální síly, pohrdání masami, oslavování války a násilí, plné hloupého nepřátelství vůči jiným národům, nacionalismus – to byly charakteristické rysy reakcionářského prusismu.
Řád reakcí vládl v rakouské říši. Engels poznamenal v roce 1848, že „v žádné zemi neudělali feudalismus, patriarchalismus a otrocky poslušnou buržoazii, hlídanou otcovským bludgeonem, v takové neporušitelné a nedílné podobě jako v Rakousku.“ feudální útlak se připojil k zotročení Slovanů, Maďarů, Italů a mnoha dalších národů rakouské šlechty a rakouské vlády.
Systém politického vládnutí v rakouské říši byl pojmenován Metternichovým systémem jménem všemocného kancléře. Vycházela z komplexního policejního dohledu, špionáže a brutálních represí. Ve snaze oslabit odpor národů utlačovaných Habsburskou monarchií Metternich mezi nimi zapálil nepřátelství, postavil jednoho člověka proti druhému. Metternich masy pohrdal, nenáviděl revoluci a bál se jí. Zrada a lži, které přivedl do státního systému. Engels volal Metternicha “zbabělý con muž a zrádný vrah” ** \ t
Ekonomická struktura německých států a rakouské říše
Politická roztříštěnost Německa, převaha reakčních řádů byla vážnou překážkou jejího hospodářského rozvoje. Prusští zemepáni se snažili zpomalit emancipaci rolníků, která začala pod tlakem nutnosti válek s napoleonskou Francií. Zákonem z roku 1816 bylo právo na vykoupení feudálních povinností uděleno pouze prosperujícím rolníkům. Pruské Junkersovi se podařilo významně rozšířit svou půdu na úkor selských usedlostí: rolníci byli nuceni postoupit část své půdy ve formě výkupného. V roce 1821 byl vydán zákon o tzv. „Mark“ divizi, tedy o ničení komunit. Vlastníci půdy ji využívali k tomu, aby zbavili rolníky komunálních pastvin a komunálních lesů, a také přímo chopili rolnických zemí.
Ještě pomaleji postupoval proces emancipace rolníků v Habsburské říši; až do konce 40. let století XIX. v tomto směru nebyla přijata žádná legislativní opatření.
Těžké povinnosti a závazky na rolnictvo v Německu zpozdily růst domácího trhu pro průmysl. Tovární průmysl se začal rozvíjet především v provincii Rýn, kde se objevily velké podniky a rozšířily se parní stroje. V Sasku a Slezsku byla textilní výroba úspěšná, ale zde dominovaly podniky výrobního typu.
V rakouském císařství se výrobní závod poprvé narodil v České republice, částečně ve Štýrsku a ve Vídni. Stále však dominovalo řemeslo s cechovou organizací a vybavením, které zůstalo na úrovni XVIII století.
Bojová reakce v Německu. Karlovy Vary
Bez ohledu na to, jak silná byla ušlechtilá monarchistická reakce v německých státech, veřejná nespokojenost vypukla. Tehdy v Německu nedošlo k žádnému masovému revolučnímu hnutí. Reakci aktivně bojovali zástupci pokročilé buržoazní inteligence, především studenti.
17. října 1817, na památku německého lidu, výročí reformace (čtvrté výročí bitvy v Lipsku se shodovalo s tímto datem) uspořádalo několik set studentů a profesorů ve Wartburgu festival, který převzal charakter demonstrace v obraně německé svobody a jednoty. O dva roky později, v roce 1819, byl v Zandu zabit studentem publicista a spisovatel Kotzebue. Tento projev nenávisti k reakci a jejím zástupcům byl vládnoucími kruhy znepokojen. V roce 1819 byl z iniciativy Metternicha v Karlových Varech (Karlovy Vary) svolán sjezd německých panovníků a jejich ministrů se zvláštním záměrem navrhnout opatření pro úplnou eradikaci revolučního „podráždění“. Vyhlášky přijaté v Karlových Varech rozšířily na všechny státy německé unie režim divokého policejního teroru. Byla zřízena centrální vyšetřovací komise, který se stal policejním detektivem. Mnoho lidí podezřelých z úřadů bylo uvrženo do vězení. Univerzity, těsnění bylo pod přísným dohledem. Jakékoli vyjádření nespokojenosti veřejnosti bylo přísně potrestáno.
Karlovarská vláda otevřela novou skupinu policejního obtěžování svobodného myšlení. Všechny tyto represe však nemohly zastavit průběh dějin. Ekonomický vývoj Německa, růst progresivních sil v zemi neúprosně podkopal základy, na nichž spočíval policejní a byrokratický režim.
Poznámky
F. Engels, Beginning of the End of Austria, K. Marx a F. Engels, Works, sv. 2, s. 471.